Sníh už sice brzy nějaké ta bílá místa vytvoří, ale já teď nechci mluvit ani o počasí, ani o pracích prášcích, ani o ztrátě paměti. Chci mluvít o místech, kde se nic neděje, kde je ticho a klid. Kde se dělá místo na něco jiného, nového. Ve světě, který se naopak zabývá tím, kde se co děje, to vypadá jako trochu nemístné hraní se slovy, ale… Kdy jste si naposledy udělali klidné ráno v běžném dni? Beze spěchu a neustálého opakování: „Dělej, nebo přijdeme pozdě?“ Kdy jste naposledy vysypávali myšlenky, nebo jen tak koukali „do nikam“? Seděli u řeky a pozorovali lenivou mlhu, jak se brání dotykům slunce? Nemysleli na nic? Netěkali? Už je to dávno, co? Dávno, co jste seděli na bílém fleku a bylo vám dobře. Nedělali jste si výčitky, že zatímco vy bělíte, ta vaše zrychlená tramvaj možná právě ujíždí do jiného města. Že vám něco uniká? Že se ztratíte?
Rytmus ničeho a všeho, střídání tmy a světla, akce a klidu je přitom tak příjemný a přirozený. Vždyť mnohem líp se plní prázdné krabice, mnohem líp se maluje obraz na čisté plátno, líp se navazují vztahy volnému srdci. Takže vyprazdňujte, čistěte, pročišťujte, abyste zas mohli plnit a špinit. Technik je na to bezpočet, od vyházení starých milostných dopisů po meditaci. A spolu s námi vysypte i to, co vám přineslo říjnové listí, a připravte si šuplíčky v mysli na zpomalující, dřevem v kamnech, grogem a skořicí vonící listopad.
Kateřina Jonášová
