časoprostor.eu

Díky za pocit, že v tom nejsem sama

Kateřina Jonášová — Mon, 01 Nov 2010 15:02:35 +0000

Děkuji za povzbuzující web stránky časoprostoru, to je přesně to, s čím se momentálně potýkám – pro svého staršího syna jsem odešla od své původní profese, zřídila jsem Montessori centrum, následně jesle, školku ), Play Wisely centrum a nyní s narozením druhého syna (bude mu rok) mám pocit, že se vše začalo točit nevídanou rychlostí a já se přidržuji prstíkem, aby mne odstředivá síla nevypinkla z kola ven ) – nestíhám, řídit školku, psát dotační projekty, věnovat se dětem, číst knihy, vyrábět pomůcky, chystat svačinu, psát s prvňáčkem úkoly a s úsměvem si povídat s manželem ) a to nemluvím o všech svých koníčcích – bylinkách, pletení, tarotu, kineziologii, tohle vše píšu trošku vážně a trošinku vesele ), nechci Vás tím zatěžovat, jen potěšit – Vaše stránky mi roztáhly vystresovaný obličej po příjezdu s rodinou z chaty do uvolněného úsměvu… děkuji za Vaše rady a taky za pocit, že v tom nejsem sama…

S láskou Zuzana ) Strachoňová Hönigová

Sdílet jinak

Bílé fleky

Kateřina Jonášová — Mon, 01 Nov 2010 11:03:02 +0000

Sníh už sice brzy nějaké ta bílá místa vytvoří, ale já teď nechci mluvit ani o počasí, ani o pracích prášcích, ani o ztrátě paměti. Chci mluvít o místech, kde se nic neděje, kde je ticho a klid. Kde se dělá místo na něco jiného, nového. Ve světě, který se naopak zabývá tím, kde se co děje, to vypadá jako trochu nemístné hraní se slovy, ale… Kdy jste si naposledy udělali klidné ráno v běžném dni? Beze spěchu a neustálého opakování: „Dělej, nebo přijdeme pozdě?“ Kdy jste naposledy vysypávali myšlenky, nebo jen tak koukali „do nikam“? Seděli u řeky a pozorovali lenivou mlhu, jak se brání dotykům slunce? Nemysleli na nic? Netěkali? Už je to dávno, co? Dávno, co jste seděli na bílém fleku a bylo vám dobře. Nedělali jste si výčitky, že zatímco vy bělíte, ta vaše zrychlená tramvaj možná právě ujíždí do jiného města. Že vám něco uniká? Že se ztratíte?

Rytmus ničeho a všeho, střídání tmy a světla, akce a klidu je přitom tak příjemný a přirozený. Vždyť mnohem líp se plní prázdné krabice, mnohem líp se maluje obraz na čisté plátno, líp se navazují vztahy volnému srdci. Takže vyprazdňujte, čistěte, pročišťujte, abyste zas mohli plnit a špinit. Technik je na to bezpočet, od vyházení starých milostných dopisů po meditaci. A spolu s námi vysypte i to, co vám přineslo říjnové listí, a připravte si šuplíčky v mysli na zpomalující, dřevem v kamnech, grogem a skořicí vonící listopad.

Kateřina Jonášová

Sdílet jinak

Časoprostorové semináře

Kateřina Jonášová — Mon, 25 Oct 2010 17:45:18 +0000

Netradiční modulové semináře/workshopy pro ženy, které si pro sebe potřebují nebo chtějí znovu vymezit si svůj časoprostor. Pořádá Patagonie.

JAK TO DĚLÁME MY A CO VÁM MŮŽEME PŘEDAT?

Nechceme vás poučovat, chceme sdílet a ukazovat, s čím se potýkáme, otevřeně hovořit o tom, s čím jsme bojovaly a bojujeme a jaké cesty k vykročení se nám ukázaly jako smysluplné.

Chceme vám dodat chuť a optimismus, že s dětmi náš úspěšný pracovní život nekončí, ale že naopak může i začít, nebo se jen změní. Dopřejte si ten luxus a přijďte s námi sdílet.

Program:

Energie, tělo a emoce
Jak se uvolnit, jak získat zpět svou energii, jak odpočívat, jak zvládat stres a emoce

Talent a smysl
Jak se dostat ke svému talentu, jak být úspěšná a zároveň šťastná

Čas a kroky proti chaosu, slaďování
Jak to všechno stihnout – triky a pomocníci. Na co si dát pozor, jak si říci a komu o pomoc. Jak komunikovat s dětmi, partnerem, rodiči, přáteli? Jak pracovat z domova?

Podnikatelský mentoring
Právní a ekonomické minimum, účetní zákoutí, motivace k vlastnímu podnikání, doprovázení v prvních krocích. Pomůžeme vám konkretizovat podnikatelský či živnostenský záměr a ukážeme vám naši patagonní „kuchyni“

S kým se potkáte?
Vašimi průvodkyněmi budou lidé úzce či volněji propojeni s Patagonií (Kateřina Jonášová, Linda Šamánková, Lucie Havlíková a další specialisté a specialistky z oblasti psychologie, andragogiky, ekonomie, práva, ale i výtvarnice a novinářky.)

Termíny víkendových seminářů:
Praha: 12.-13.2.2011
Praha: 5.-6.3.2011

Cena za celý program v délce 16-ti výukových hodin (2 dny) je 2800 Kč.

Od února budeme také pravidelně pořádat Kurzy první pomoci pro rodiče.

Přihlásit se můžete na emailu: seminare@casoprostor.eu, kapacita semináře je max. 15 osob. Více na www.kalendaresnapadem.cz, www.casoprostor.eu.

Víc lidi než věci

Věra Kolenatá — Mon, 11 Oct 2010 14:38:43 +0000

Pokud pro svůj spokojený život potřebujeme věci, nikdy nebudeme sytí, věčně budem hladovět.

A pokud přece jen na ně dosáhnem, zjistíme, že jiní jich mají víc a lepších a že ty, které jsme značným úsilím získali, ztratily časem lesk a zastaraly. V honičce za nimi, a z nich plynoucím společenském uznáním, marnotratně cestou trousíme své zdraví, dobré lidské vztahy a pohříchu i morálku. Když doběhneme jakoby do cíle, cítíme se chudší než na startovní čáře. Marně vzpomínáme, kdy jsme naposledy zabořili s láskou prsty do vlasů svých dětí, kdy jejich slova hřála víc než polední slunce, kolik lidí marně čekalo u cesty na naše povzbuzení – a kdy jsme se naposledy klidně vyspali.

A tak, pokud čas ještě zbývá, mějme na mysli víc lidi než věci a užívejme přítomnosti z plných plic…

Sdílet jinak

Jeden večer jen pro ně…

Linda Šamánková — Mon, 20 Sep 2010 20:23:21 +0000

„Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne,“ řekl kdysi R.W. Emerson. Podepisuji beze zbytku! Ale na druhou stranu připouštím, že když se na své děti dívám, když spí, neperou se, neřvou, nic nerozbíjejí a nerozlévají, zpytuji svědomí, jestli si jich dost užívám, jestli je dost poslouchám a povídám si s nimi. Věnuji se jim celý den, s tím výčitky nemám, ale přeci jen – když s nimi vyrazím na procházku, často přijímám pracovní hovory, a když se jich zeptám, co ve škole nebo ve školce, od jejich odpovědí často uteču třeba proto, že ten nejmladší Samuel se zrovna probojoval do mrazáku. Máme tři kluky mezi dvěma a devíti lety, takže je docela náročné zachovat pozornost, když Jakub vypráví nespravedlnosti, které ho potkaly ve škole, Prokop se zápalem líčí svá školková milostná vzplanutí a ten nejmladší sice zatím moc nemluví, zato je neustále připraven k boji vyzbrojen vším, co mu přijde pod ruku. A tak uhýbajíc jeho přesně cíleným výpadům volím univerzálně intonované odpovědi: „Nepovídej!“, případně o něco duchaplnější: „Vážně?“

A je to hrozná škoda, protože si naprosto jasně uvědomuji, že doba, kdy se mi kluci budou svěřovat s tím, co je zajímá nebo trápí, nepotrvá dlouho.

Tak jsme naší rodině zavedli VIP večer. Jednou za týden buď já, nebo manžel vezmeme jednoho ze synů na večeři nebo jen na džus do restaurace a jen si povídáme a posloucháme. Kluci nás mají jen pro sebe a nemusí o naši pozornost soupeřit.

Těžko vyjádřit, jak příjemné to je…

PS: A třeba nás za pár let vezmou na stejná místa zase oni. Na pivo, či na víno?

Hezký říjen,

Linda Šamánková

Sdílet jinak

Jen jednu věc…

Kateřina Jonášová — Wed, 01 Sep 2010 21:47:56 +0000

„Kráčíš-li, kráčej, jíš-li, jez.“ Zenová poučka

Čtyři projekty, sto mailů, dvě děti, pět snů, dva počítače, dva telefony. Hromada nádobí a kupy prádla. Tisíce myšlenek a milióny slov. Nespočet nepřečtených knih. Žiju v chaosu, a ještě jsem na to svým způsobem pyšná. Kolik já toho nezvládnu! Plním desátý úkol z diáře jen proto, abych si těch splněných mohla dnes odškrtnout ještě daších deset. Ne deset, dvacet. Jsem přece tak výkonná. Ó, to ano, výkonná jako automatická pračka. Hodí se do mě prášek, zapne se voda a zmáčkne se ten správný program. A už se točím, máchám, ždímám, natřásám, změkčuju. 5 kilo různobarevného prádla naráz.

A každé ráno znova. Ačkoli si vždy večer slibuju, že takhle už ne! Neumím to. Neumím dělat jen jednu věc. Neumím se soustředit jen na to, že piju vodu. Že ji piju u okna s výhledem na dmující se oblaka jak od Michelangela. Neumím ji pít s plnou pozorností, bez postranních myšlenek, bez telefonu u ucha, beze spěchu.

A tak se každý den zaplétám do těch samých pavučin představ sama o sobě, své chaotické dokonalosti. Občas sice uřežu pár svých větví, ale v tom samém okamžiku mi odspoda vyraší další, v tu chvíli možná zajímavější a v budoucnu v představách nesoucí to pravé ovoce.

Nádech. Výdech. Nádech.

Přesvědčuju se, že i když se neumím vzdát těch svých mnoha kanálů, můžu se jimi prodírat jinak. Postupně, abych si je užila. S plnou pozorností. A tak se snažím. Když čtu dětem pohádku, jen čtu dětem pohádku. Já celá. Když jdu, jdu. Jdu a cítím své nohy, slyším své podpatky, cítím vzduch proudící do plic. Když se dívám na nebe, rozšiřuju oči, abych si ty obrazy oblak zapamatovala. Když jím, cítím svůj hlad, ohmatávám své chuťové buňky, radost těla. Je to tak jednoduché a zároveň tak složité. Je tak složité nechat se dělat jen jednu jedinou věc tady a teď.

Když se to ale někdy zázračně povede, jako by to úplně stačilo. Rázem tu už nejsou úkoly, které mě stíhají. Nejsou tu nedokončené nápady, nesplněné sliby. Jsem tu jen já a to, co právě dělám, a vnímám jen ty, co tu jsou se mnou. Jednoduše a s radostí.

Pokud se vám tento text líbí, pošlete ho dál.

Sdílet jinak

Pomaleji, prosím…

Pavla Staňková Köpplová — Mon, 09 Aug 2010 21:35:53 +0000

„Mami, proč pořád tak spěcháš?“ uzemnil mě trefně mířenou otázkou syn Šimon. „No přece kvůli vám, abychom všechno stihli… Abychom tam byli včas… Abychom pak mohli mít chvilku klidu…“ Všechny z odpovědí, co ze sebe soukám, jsou špatné, na žádnou se najednou nemůžu spolehnout. Chvilka klidu – vrčím pro sebe, co je to za nesmysl, chvilka přece na klid nestačí. Tak jsem šlápla na brzdu. Nejen v autě, ale i v životě.

Pomaleji, už to samotné slovo na mě působí jako balzám. Pomaleji, opakuji si, když se nadechuju k popohánění synů. Pomaleji, říkáme si vždycky, když se s patagonními kolegyněmi pracovně sejdeme a po hodině se přistihneme, že řešíme pět věcí najednou a že v tom se vší parádou plaveme.

Takže mám pro Vás návrh. Pojďme se společně vzepřít všepožírajícímu spěchu. Jen tak, zdánlivě bez důvodu. Vzpomeňte si, kolikrát se samy přistihnete, že prožíváte dny, kdy už ani nedokážete nepospíchat. Kdy spěch je hodnota sama o sobě. Když nespěcháte, nezvládnete toho tolik. Ale není lepší stihnout jen to, co opravdu stojí za to? Děti nám
s tím můžou pomoci. Jsou totiž v pojímání času hotoví novátoři. Všimli jste si, jak vytrvale nás učí pomalejšímu tempu? A možná, že právě tak to má být, třeba nás děti mají naučit zpomalit, místo abychom je my učili pospíchat.

I když toho stihneme méně, máme šanci si zážitky, situace, obrazy, vůně, úsměvy i slzy víc uvědomit… A třeba si pak spíš všimneme, že platany pučí o dost později než kaštany, že syn najednou dosáhne k umyvadlu bez stupátka, nebo že když se děti spolu chechtají v zavřeném pokoji, je to ten nejhezčí zvuk v celé Praze.

Sdílet jinak

Prvních 7 rad, jak vyjít s časem

Kateřina Jonášová — Sun, 08 Aug 2010 21:23:01 +0000

1. Najděte si kompas
Věnujte se jen tomu, co je pro Vás opravdu důležité. Jděte za svou vizí. Tento kompas Vám bezpečně poradí, jak nemarnit čas.
2. Netrapte se
Naučte se „praštit“ s tím, co Vám nedělá radost, nepřináší uspokojení.
3. Co mohou udělat jiní, ať dělají jiní
To, co nemáte na špici svých priorit, klidně svěřte někomu jinému. A nestyďte se říkat o pomoc.
4. Neplýtvejte energií
Stanovte si priority. Opravdu nemusíte být všude a vždy. Energii tak uspoříte na činnosti, které jsou pro Vás důležité.
5. Žádné kompromisy
Držte pevně svůj kompas a nepropadejte panice. Buďte milá, leč důsledná při trvání na dodržování předchozích bodů.
6. Pozor na jazyk
Stres a vysoké nároky způsobují nežádoucí výbuchy vzteku. Zkuste líp kontrolovat své emoce. Pár minut na čerstvém vzduchu nebo v horké sprše pomůže.
7. Plánujte čas více dopředu
…a snažte se věci neodkládat. Do kalendáře si označte i čas, který chcete pro sebe a trvejte na něm.

Sdílet jinak